Ačkoliv původně se k vizážistice dostal vlastně náhodou a je samouk, dnes patří Sasha Isar mezi nejrespektovanější make-up artisty v Česku. Spoustu úspěchu má i v zahraničí, výčet slavných spoluprací od něj ale nečekejte. Sasha je tím, co hlásá, profesionálem v každém ohledu.
Jak to bylo s tou náhodou, která tě kdysi přivedla k make-upu?
Pracoval jsem pro jednu agenturu jako „model“. Bylo mi sedmnáct, když mi jednoho dne zavolali, že mají přehlídku a chybí jim vizážisté, jestli náhodou neumím dělat make-up. Řekl jsem, že neumím, ale můžu to zkusit. Sbalil jsem doma pár věcí, co jsem měl v koupelně, gely na vlasy a tak, a snažil se udělat to nejlepší, co jsem dovedl. Bavilo mě to a moje práce se líbila, takže jsem se o make-up začal zajímat a amatérsky se mu věnoval dál. Zlom přišel v roce 1996, kdy jsem se na doporučení kamaráda přihlásil na Mistrovství světa make-up artistů v Německu, kde jsem skončil na druhém místě. Od té doby se mi firmy i klienti začali ozývat sami.
Učil ses opravdu sám?
Ano, jsem samouk stejně jako spousta mých kolegů, kteří začínali zhruba ve stejné době. Naučil jsem se sám make-up, vlasy i speciální efekty. V roce 1994 v Česku žádná škola pro make-up artisty neexistovala a nebyl ani internet. Nemohli jsme se pro inspiraci podívat na YouTube. Takže jsme utráceli spoustu peněz za zahraniční časopisy a snažili se odkoukat trendy z nich. Dnešní začátečníci to díky školám jako Make Up Institut v tomto mají o hodně jednodušší. Zase je ale těžší prosadit se. Dnes je make-upu artistů už tolik, že zvítězí jenom ti nejlepší.
Jak se ti podařilo vypracovat se mezi nejlepší?
Byl jsem ve správnou chvíli na správném místě. V devadesátých letech nás bylo málo, deset, dvanáct lidí v celém Česku, kteří dělali největší módní přehlídky i focení do časopisů. Byla to velká škola života, ale když byl člověk ochotný hodně pracovat, otevírala se mu jedna brána za druhou. Začínal jsem s módními fotografy na českých mutacích časopisů Esquire, Cosmopolitan, Elle, Harper´s Bazaar, Madamme Figaro, Beau Monde, Playboy a dalších. Z nich pak bylo blízko k módním návrhářům a také k reklamám. A protože reklamu a filmu dělají většinou stejní lidé, přišla i nabídka od filmu. Za tu jsem byl obzvlášť rád, protože dostat se k práci na celovečerním filmu považuju za nejvyšší vrchol každého make-up artisty.
Liší se hodně práce na focení do módního časopisu a pro film?
Ano, maskeřina je daleko těžší než vizážistika. Je o práci s vlásenkami, parukami, kníry, speciálními materiály jako latex, silikon, člověk musí umět současný i dobový make-up. Filmovou postavu vlastně vymýšlíte. To focení pro časopis nebo příprava celebrity na důležitou akci nevyžaduje. Tam od začátku víte, jakého výsledku chcete dosáhnout. Pro mě je zajímavé všechny tyhle polohy střídat, proto nedělám jenom film nebo jenom časopisy. Člověk neupadne do žádného stereotypu a také inspirace se prolíná z jednoho oboru do druhého.
Jaké je to pracovat s celebritami?
Nerad se chlubím slavnými jmény. Celebrity jsou pro mě lidé jako všichni ostatní a podle toho se k nim chovám. Důležité je být profesionální a nezpanikařit, že před vámi sedí někdo slavný. Jakmile se vám začnou potit ruce a nevíte, co máte dělat, negativně to ovlivní celý výsledek.
Pracuješ často se zahraničními produkcemi. Proč jsi zatím neodešel z Prahy, když trh venku je mnohem větší?
Nabídky na práci mimo Českou republiku mám. Část mojí rodiny žije v New York City, mohl bych odejít třeba tam. Ale po jedenadvaceti letech praxe tady už se mi nechce začínat zase znovu od začátku. Dneska už si chci spíš vybírat, s kým a na čem budu pracovat. Takovou možnost bych v zahraničí neměl. A Prahu mám rád.
Učíš začínající make-up artisty. Jakou radu bys jim dal, aby se stali těmi nejlepšími?
Škola jako Make-Up Institute Prague je skvělý základ. Ale pořád je to pouze první krok. Kdo si s papírem o úspěšné rekvalifikaci hraje na špičkového make-up artistu, je nafoukaný a odmítá se učit na menších zakázkách, nedojde nikdy daleko. Proto svým studentům říkám, aby se učili, kupovali si časopisy, chodili na přehlídky, sami kontaktovali fotografy a módní návrháře. Dnes není rok 1994, kdy poptávka klientů převyšovala nabídku. Proto je důležitá také profesionalita a pokora. Rozhodně je dobré umět kromě make-upu něco navíc, třeba vlasy. Dříve klienti platili make-up artistu i vlasového stylistu. Dnes se ale na zakázkách spíš šetří, a tak raději sáhnou po jednom člověku, který dokáže obojí. Když člověk začíná, měl by být ochotný pracovat i zadarmo. I při práci zadarmo ale můžete a měli byste chtít fotky do portfolia. Každý klient ho chce vidět, než si někoho najme.
Mluvíš čtyřmi světovými jazyky. Jak je pro make-up artistu důležitá takhle dovednost?
Velmi. Také to svým studentům zdůrazňuju. Zahraniční produkci nezajímá make-upu artista, který nerozumí a neumí mluvit.
Make-upu se věnuješ jedenadvacet let. Našel jsi za tu dobu produkt, který nedáš z ruky?
Nemám jeden nejoblíbenější. Pokud zrovna nespolupracuji s nějakou konkrétní značkou, rád je střídám a zkouším novinky. Z těch posledních se mi líbí například značka MUD, kterou prodává právě Make Up Institut. Ale stálicí v mém kufru jsou už od devadesátých let tuhé make-upy Max Factor.
Autor článku: Jana LeBlanc
