Před osmnácti lety odešla z Makedonie do Čech hledat sama sebe, našla ale mnohem víc. Vizi pracovat jako make up artistka proměnila ve skutečnost a stala se jednou z nejvyhledávanějších osobností, které stojí za fotkami v prestižních módních magazínech a natáčením nespočtu reklam. Jaký je její recept na úspěch?
Viděla jsem nedávno na Instagramu Karoliny Kurkové, že jste ji líčila na červený koberec v Ženevě. Jak se člověk dostane k takovým jménům a zakázkám?
Kdybych řekla, že náhodně, nebude to pravda. Aby se člověk dostal do takové společnosti, musí být jeho práce nejen vidět, ale musí ho ideálně někdo doporučit. Mně pomohl Honza Králíček, který pracuje jako módní redaktor Elle. Když Karolina bylo loni v Česku na charitativní akci Terezy Maxové, zmínil se jí o mně a ona mě oslovila. Můj make up se jí líbil, takže spolupráce pokračovala na několika dalších akcích včetně letošního focení pro Elle, kde byla jako hostující šéfredaktorka.
Třesou se vám po tolika zkušenostech v branži ještě někdy ruce, když člověk narazí na skutečné osobnosti?
Má to dvě roviny. Trému jako takovou nemám. V make upu si věřím. Zejména pokud jde o jednotlivce, konkrétně třeba o přípravu člověka na akci, věřím, že vždycky dokážu udělat práci tak, aby odcházel spokojený. Trochu jiné je to u focení nebo na natáčení, kde se člověk musí trefit do vkusu a požadavků více lidí: fotografa, režiséra, agentury, klientů. Tam už každý vidí moji práci vzhledem ke svému oboru trochu jinak a člověk se neubrání přemýšlení, jestli jeho vidění zapadá do představ všech zúčastněných. Ruce se mi netřesou, tréma díky zkušenostem zmizela, ale určité pochybnosti a otázky budu mít nejspíš pořád.
Pocházíte z Makedonie. Jak jste se dostala do Čech?
Bylo mi čtyřiadvacet a byla jsem tak trochu ztracený případ, když mi kamarád žijící v Praze nabídl, abych se za ním přijela podívat. V Makedonii jsem byla hodně nešťastná. Připadala jsem si jako v cele, která nemá ani dveře, jimiž třeba někdy v budoucnu odejdu. Jako by tam žádné nebyly. Hodně jsem se hledala, když přišla jeho nabídka. Byla to výjimečná příležitost, protože Česko bylo tenkrát jednou z mála zemí, kde jsem k návštěvě nepotřebovala víza. Původně jsem odjela na dva týdny na dovolenou. Nakonec jsem na ni jela do Makedonie, po víc než roce pobytu v Praze.
Jak jste se dostala k make upu?
Bude to znít neuvěřitelně, ale: jednoho rána jsem se vzbudila s myšlenkou, že chci dělat make up. Vždycky jsem ráda líčila sebe i své kamarádky, ale že bych někdy přemýšlela o tom věnovat se vizážistice profesionálně, to mě nenapadlo. Zpětně si říkám, že tahle touha ve mně možná klíčila podvědomě, jenom se toho rána prostě prodrala na povrch.
Jak jste vizi proměnila v realitu?
Začátky v Česku pro mě byly krušné. Stěhování, nový jazyk, nedostatek peněz, člověk celkově začíná nový, jiný život. Už to samo o sobě vyčerpá. Prvně jsem se snažila seznámit s lidmi, abych věděla, kdo a kde v oboru, kterému se chci věnovat, pracuje, a jak to v něm vůbec chodí. Jedna z mých kamarádek mě seznámila s vizážistkou, díky které jsem se dostala na první focení a mohla obhlédnout, jak se věci dělají. Sbírala jsem kontakty, až jsem se dostala k fotografovi Davidu Surowieckimu. David byl tenkrát taky na začátku, tím pádem jsme si hodně rozuměli. Začali jsme velmi intenzivně spolupracovat, on fotil, já líčila, a to hlavně booky pro modelingové agentury. Postupně jsem si osahávala obličeje, produkty, zkoušeli jsme světla, co funguje, co nikoliv. David měl výhodu, že byl Američan. Časopisy typu Elle nebo Cosmopolitan v Česku teprve začínaly a lidé ze zahraničí měli obecně velký respekt, ať už uměli cokoliv. David mě brával na focení s sebou, díky čemuž jsem se postupně dostala k dalším a dalším zakázkám.
Tenkrát bylo vizážistů pár. Jak má začít člověk dneska?
Konkurence je hodně, na druhou stranu výrazně přibylo i příležitostí. Když v Make-Up Institutu předávám znalosti o foto makeupu, za pár hodin se lidé mohou dozvědět věci, na které jsem si já sama přicházela několik let. Myslím, že začátky mají minimálně dvě roviny. Jedna je jakýsi umělecký cit, který v sobě buď máte, nebo nemáte, každopádně hodně se dá vypilovat zkušeností. Druhá pak celková osobnost člověka, to jak působí na druhé, jak reaguje na požadavky, jak nese zodpovědnost a podobně. První se dá trénovat tak, že se necháte zaměstnat třeba v parfumeriích, kde rok dva budete líčit a líčit a učit se každodenní praxí. Druhému můžete jít naproti způsobem, jakým budete přistupovat k nabídnutým šancím. Já osobně dělám poctivě každou práci, kterou dostanu, snažím se být pozitivní, příjemná, pokorná. Nikdo není zvědavý dívat se na place na člověka otráveného, probírajícího pořád dokola svoje problémy. Celková aura, jež z vás jde, je věc, na které se taky dá zapracovat, vždycky to ale bude do jisté míry subjektivní. Kolikrát vidím, že si slavná osobnost vybere člověka, jehož práce není úplně dokonalá, ale s nímž se z nějakého důvodu cítí prostě dobře. Často od studentů slyším, že je to nefér. Možná ano. Jsou však věci, které patří k branži a člověk by se měl naučit je respektovat. Tohle je jedna z nich.
Co může udělat začínající vizážistka pro úspěch?
Myslím, že hlavně nepolevovat ve vloženém úsilí. Nechci říct, že štěstí, kontakty, prostředí, čas a další nehrají roli, ale věřím tomu, že štěstí si k sobě můžeme přitáhnout. Těžko k nám však přijde bez dlouhé, poctivé práce. Svým studentům říkám, že člověk ze sebe musí dát pot a krev, aby uspěl. A neměl by propásnout žádnou šanci. Jednu z obrovských nabízí každoročně třeba britská vizážistka Pat McGrath. Vystaví na internetu několik svých prací a požádá návštěvníky stránek o to, aby udělali jejich kopii. Z lidí, kteří pošlou fotky, pak vybere jednoho člověka, který má možnost týden pracovat na londýnském fashion weeku.
Odešla byste dnes v situaci, v jaké jste, hledat štěstí v cizině?
Ne, ačkoliv příležitostí v Londýně nebo New Yorku je víc. Jedno stěhování už mám za sebou. Dnes mám v Praze zázemí, rodinu, ve své profesi kontakty. Odstěhovat se do ciziny znamená začít znovu úplně od začátku. A na to už nemám energii. V Praze se natáčí řada filmů, fotí se velké osobnosti. Dostala jsem šanci pracovat na projektech, na které bych v zahraničí čekala kvůli větší konkurenci nejspíš mnohem déle a možná bych se ani nikdy nedočkala. Jsem spokojená a nikam se nechystám.
V branži jste sedmnáct let. Máte nějaký produkt, který s vámi prošel celou dosavadní kariéru?
Kvalitních značek a produktů je spousta. Ale co se týká make upu, nedám dopustit na Armaniho. A naprosto jistě vím, že ve svém kufru mám a vždycky mít budu Eight Hour Cream od Elizabeth Arden. Ten je se mnou od začátku mé kariéry.
